9.5. Na cestě

Ráno jsme se probudili, a světe div se, venku svítí sluníčko. Zrovna teď, když opouštíme Manali, a když už máme pocit, že se sem nikdy nebudeme chtít vrátit, zažíváme tu nejpříjemnější změnu. Hory nám ukazují svoji přívětivější tvář a konečně vidíme, jak jsme se tady mohli mít. No co se dá dělat. Odjezd je nezbytný a tak jsem alespoň snad trochu nakonec přesvědčila i zaryté milovníky horka, že hory nemusí být tak špatné.

Čeká nás přejezd z Manali do Rewelsaru, a to je nějakých 7 hodin jízdy. Ovšem vzhledem ke kvalitě indických silnic se to může protáhnout na dobu neurčitou.

Cesty jsou tady v horách skutečně náročné. Tam, kde by měl být hlavní tah, najdete kamení, bláto a výmoly. Občas se zdá, že si dáváte závod v terénu, a ne že jedete hlavní silnicí. Ta se teď totiž předělává a to nevypadá tak, jako u nás. Ne že by se to dělalo po kouscích, nebo že by se udělala nějaká objížďka. Jedete prostě po staveništi, míjíte bourací stroje, ohromná auta plná kamení, občas se musíte vyhnout stojícím bagrům a u toho všeho doufáte, že si auto, ve kterém sedíte, někde nerozbije podvozek nebo nezlomí kolo.

No a když se pak dostanete z dosahu téhle šílenosti, jedete zase nahoru a dolů, doprava a doleva a silnice je tak úzká, že když se potkají dvě auta, jedno jede kolem v příkopě a stejně se míjí na milimetry. No jo, to jsou ty indické cesty. Tedy ty himálajské.

Ale i tu cestu si umíme zpříjemnit. A já se vždycky snažím splnit přání svých spolucestovatelů. A tak měl Milan možnost splnit si svůj sen a vidět Himálaje z ptačí perspektivy. Prý je to zážitek nad zážitky, vidět Himálaje z paraglidingového křídla 🙂 No a my ostatní, kteří na tohle zrovna nemáme odvahu, jsme si užili nádheru vzletů a přistání. Tak se pojďte pokochat s námi.

Jak krásné je proletět se 😀 a ještě hezčí pozorovat to z bezpečí přistávací plochy 😁

A už letí