7.7.2019 Gulmarg

Dnes za časného jitra (už bude skoro devět ráno) vyrážíme poznat více krásy Kašmírských hor. Našim cílem je GULMARG a já se od rána snažím tvářit velice statečně, i když vím, že nás čekají dvě lanovky, které nás mají dopravit do výšky kolem 4000 m.n.m. Tedy pokud se místní průvodci nepletou.

Lanovky nemám ráda. Skoro stejně jako letadla. A těm indickým tak nějak pořád ještě nevěřím. Takže se zaměřuji na to, že jsem ještě o žádné spadlé lanovce v Kašmíru neslyšela a tudíž to nemůže být nijaká opakující se situace.

Gulmarg je nádherné vysokohorské středisko, které v zimě musí nabízet vyžití i té nejnáročnější klientele. V létě, které právě probíhá, je pak cílem výletu mnoha místních i přespolních Indů.

Jak si tak stojíme ve frontě na lanovku, dáme se do řeči s místními a mě napadlo se jich zeptat, kolikrát už tady byli.  Docela mě pobavilo, když mi tvrdí, že sem jezdí každý týden a je to pro ně prostě rutina. Na mojí další otázku proč to dělají, mi ale nějak neuměli odpovědět.

Začnu tedy  tím, že procházku k lanovce jsme zvládli, i když tady poprvé potkáváme zbytky cikánů, jejichž převážná část skončila u nás v Evropě.  Jsou to koňáci, kteří se vás snaží naložit na jakékoli čtyřnohé zvíře a připravit vás o fyzickou námahu tím, že vás odvezou až k cíli. Ale jelikož Eva má panický strach z koní, nebyl zrovna dobrý nápad tento zážitek nabízet i nám.

Když už sedíme v lanovce, všichni kromě mě se kochají krajinou pod námi (já mám zavřené oči, takže ji nevidím).

Je tady nádherně. O Kašmíru místní tvrdí, že to je Indické Švýcarsko. Co na tom, že většina z nich netuší, kde Švýcarsko vlastně je. Ale já to můžu posoudit, protože jsem tam byla. A ANO, ta podobnost by se tady našla. Jen precizní Švýcaři by asi zešíleli z indického přístupu :o)

To vám tak prostě dojedeme do poloviny našeho cíle, chceme přestoupit na druhou část lanovky, stojíme tam 20 min a ono se nic neděje. Lanovka nejede. A nikdo neví proč. Čekáme dalších dvacet minut, pořád nikdo nic neví, jen počasí se začíná kazit.

Když konečně zjistíme, že se jedná o technickou poruchu, rychle jsme se rozhodli, nečekat déle a oželíme další výstup. Vracíme se zpět a světe div se, stal jeden z indických zázraků, dokonce nám byla vrácená poměrná část za jízdenky.

Protože moje postřehy o Indii už důvěrně znáte, pokusím se vám teď nabídnout něco z postřehů paní Evy,  která si pravidelně píše cestovatelský deník a laskavě mi dovolila ho využít :o)

„Výlet, který se konal další den, nás zavedl do Gulmargu, kde jsme se lanovkou – kabinovkou dosti pohodlnou a celkem bezpečně vypadající (což ovšem neznamená, že je skutečně bezpečná) dostali do výše 3100 m.n.m. Další výstup k vrcholkům Himalájí se nekonal, neb pokračování by vyžadovalo přestup na lanovku, jež se poněkud zadrhávala. Ne snad v řeči, lanovka toho sama moc nenamluví, ale v jízdě. A nám se nějak nechtělo výše. Sice bychom vystoupali až do výšky cca 4000 m.n.m., ale prostě jsme se pokochali výhledem a otočili to. On i pohled z lanovky stál za to. Pod lanovkou, ale vůbec všude, byly rozseté příbytky lidí, kteří v těchto horách pasou po pár tisíciletí dobytek.

Na Himalájském úbočí nad Gulmargem se pásly krávy celkem spokojeně. Ze společného života se jistě dobře znají. Nemají jinou snahu než přežít. Přežívají v hojném počtu. Turisté je nezajímají, teda pokud k nim nespadnou i s kabinkou.

Proto byla cesta zpět stejně zajímavá, jako cesta vzhůru.

Během návratu jsme navštívili dvě mešity (nechtějte vědět, jak se jmenovaly) tedy samozřejmě jen místa určená ženám, ale i to bylo zajímavé.

Místní lidé se v celku rádi fotí a rádi fotí turisty. Pokud si mne chtěly vyfotit ženy nebo děti, ježila jsem se jen málo a snažila jsem se usmívat. Nejsem fotogenická, ale to už není můj problém. Já se na ty fotky dívat nebudu.

Obzvláště skvěle jsem vypadala v oblečku pruhovaném až na zem z dosti pevné látky, který jsem na sebe, spolu s šátkem, musela navlíknout. Vypadala jsem nezvykle, ale ať mi všichni prominou, stejně jsem občas ukázala kus nožky. Kdybych ten hábit nepozvedla, přerazila bych se.

Hned u této námi navštívené, impozantní a silně energetické stavby bylo tržiště.  Takové – vietnamské. Snad cílené na turisty – ale kromě nás tam žádní jiní nebyli. Trhovci nebyli vlezlí ani trochu, ale to je opravdu asi tím, že jsme v Kašmíru. Dole v Indii to prý bude horší.

Kašmír je prý Indie pro začátečníky. Tady nehrozí nebezpečí už proto, že naše průvodkyně Erika zná dost místních lidí, a náš průvodce a řidič všechny :o)“

Tak tolik od paní Evy a společně vám zase brzo napíšeme :o)