7.5.2019 Ať se stane cokoli, vím, že to právě tak má být

7.5.2019

Někdy hodně přemýšlím nad tím, co to vlastně je, co člověka žene a nutí ho opustit ty, které miluje, snášet nepohodlí, dlouhé cesty, únavu, obavy, jenom proto, aby se vrátil do země, která je tak rozporuplná, tak ošidná a tolik až šíleně přitažlivá….

U někoho tento pocit vyvolá jakákoli letenka. A musím se přiznat, že já patřím mezi ně. Ale i kdybych měla tisíce výhrad a tisíce strachů, letenka do INDIE mi nedovolí váhat.

Ten sladkobolný pocit návratu někam, kde máte pocit, že tak nějak patříte, je naprosto nepřekonatelný. A mně nedá spát. Žene mě do míst, která miluji i nenávidím a nedovolí mi říct si: „ tak se na to vykašli“.

Po velkém zklamání, kdy jsem byla nucena odložit svůj návrat do MÉ Indie, teď ale už neváhám. Takže mám sbaleno, všechno, co se dalo zařídit, zařízeno, a frčím…

Nevím, co mě v Indii čeká. Je to vlastně spíše pracovní cesta a bude jiná. Úplně jiná než ty poslední.

Ale ať se stane cokoli, vím, že to právě tak má být.

A tak otevřena novým zážitkům, novým vjemům a novým přátelstvím, nasedám do oblíbeného Boingu Dreamline a s mezipřistáním v Doha začínáme… Bude mi ctí, když si tuto cestu užijete se mnou :o)