22.10. Kde rok žili Beatles? Díky Bohu za facebook

Včerejší večer byl jednoduše neskutečný. Když jsem dokončila své poznámky, už se stmívalo a já jsem si pro jistotu šla sednout na ghát blíže k centru, kde je více světla a taky více lidí a turistů. Nechci pokoušet osud. Připadám si v Indii neuvěřitelně bezpečně, ale nemám smysl štěstí pokoušet více, než je zdrávo.

Sedla jsem si na lavičku a opět jednou zafungovala náhoda. Nebo osud? Karma? Kolem šli kluci, se kterými jsme byli včera na raftu.  Zastavili se na kus řeči a dopadlo to tak, že jsme večer i příští den strávili společně. Opravdu jsem si užila každou chvíli jejich společnosti. Zkouším je, poznávám, testuji. Chci zjistit, jací vlastně Indové jsou. Mám hodně málo příležitostí seznámit se s indickými ženami, vesměs jsou všude jen samí muži. Míchá se v nich často nevinnost kluků a zralost mužů.  Čeho si vážím je to, že si ke mně nedovolí nic, co bych nedovolila já sama.  Žádné doteky, pokusy o fyzický kontakt ani hloupé řeči. A pokud ano tak jen v hindštině, které nerozumím :o) Vzali mě mezi kamarády z jejich firmy, sedíme na břehu Gangy, pijeme pivo, kouříme a povídáme si.  O životě u nich a u nás, o tom, co je společné a co jiné. Neumí si moc představit můj život. Ani netuší, kde je Česká republika. Já ale naslouchám jejich příběhům a sice nevím, jak moc mluví pravdu a co z toho je lež, ale je mi s nimi fajn.  Galantně mě doprovodí nad ránem k mému hotelu a navrhnou, že pokud chci, můžu zítra vyrazit s nimi. Prý mi ukážou Rishikesh tak, jak ho neznají turisté. A to je více než lákavá nabídka.

Hned po snídani se scházíme u Gangy a přeplouváme na druhý břeh. Nejprve na obří balvany uprostřed řeky, na kterých se dá slunit a pozorovat život na obou březích, pak do zapadlého ašrámu, a nakonec do míst, kde v Rishikeshi rok žili Beatles.

Dovídám se další podrobnosti z jejich životů. O tom, jak je pro kluky těžké najít si partnerku, jak se nejprve musí vdát jejich sestry a starší sourozenci,  o škole, kde strávili maximálně 12 let a ještě ji rodiče museli platit, o tom, jak někteří z nich pracují již od deseti, o tom, jaký vztah mají ke svým otcům a svému šéfovi.

Smutné bylo jen to, jak se snažili, aby nás vlastně nikdo z jejich okolí neviděl se mnou v přátelském rozhovoru. Ptala jsem se, co je na tom špatně, ale nedokázali mi to vysvětlit.  Nebo možná nechtěli.  Indie je prostě plná rozporu. I v chování lidí, které potkávám.  Srdečnost a přátelskost provází obezřetnost a možná i nedůvěra. A přitom já je doopravdy chci poznat lépe. Tím “je” myslím tento národ, tyto lidi, tuto zemi.

Kluci se snažili mě něco málo naučit hindsky, ale to asi tak rychle nepůjde. Tento jazyk mi asi ještě chvíli bude odepřen.

Pár hodin života a pro mně příběh na celou stranu.  Setkáme se ještě někdy? Poprvé začínám objevovat dokonalost sociálních médií. Těm je úplně jedno, jestli jste v Čechách nebo Indii. Takže díky Bohu za facebook :o))