21.10. Hodně náročný trek

Budíček ve 4.30, odchod na lehký trek v 5.20. Spím tady hodně málo, ale vůbec nejsem unavená.

Trek byl . . . no prostě fakt hodně náročný. 12 km, 5 hodin chůze, převýšení skoro 1000 metrů ( ze shoda dolů), místo cesty sesouvající se kameny, balvany a štěrk. Ale ten východ slunce stál za to. Nebýt naprosto nevychovaných opic, které mi ukradly snídani, byla bych přísahala, že to byl nejkrásnější východ slunce v mém životě.

Teď sedím u Gangy a jsem konečně sama. To je asi to jediné, co mi na Indii vadí. Je tady tolik lidí, že soukromí je neskutečně vzácné.

Odešla jsem bokem od hlavního centra dění, sedím na jednom z ghátů a dnes, pokud to jenom trochu půjde, chci být tady.  Zažívám neuvěřitelný klid. Dívám se do průzračné vody tiše plynoucí Gangy a zažívám tak hluboký klid, který neznám a vlastně ani nevím, že něco takového může být. Z dálky zní bubny, zvonky a další hudební nástroje, protože v Rishikeshi je právě nějaká slavnost a postupně i k “mým” ghátům přichází skupinky lidí. Za chvíli jsou tady první prodejci květin a drobných obětin a mně opět napadá, že v Indii člověk prostě nemůže být sám.

Opět moc nefunguje internet. To je asi opravdové prokletí Indie. Někdy to je v pohodě a někdy několik dní nic. Ze začátku mně to neuvěřitelně štvalo, ale musím si sama připustit, že mě to každý den trápí méně a méně. Dnes jsem se odhodlala zavolat domů, aby všichni věděli, že jsem v pořádku. Moc ráda jsem všechny slyšela, ale kupodivu jsem zjistila, že mi nijak moc nechybí a že se mi vlastně vůbec nestýská.

Asi mě to svým způsobem mrzí. Trochu se bojím, že nikdo nebude rozumět mým zážitkům. Těm silným emocím a pocitům. Neumím a nechci si prozatím ani představit návrat domů. Raději si jdu vychutnat západ slunce nad posvátnou řekou Indů – Gangou.