19.3. Pushkar (Lotosový Květ)

Za chvíli mě čeká návrat zpět do Delhi a pak poslední dny v této zázračné zemi. Dnešek je ale ještě můj a také to, co mě čeká. Poslední z měst v Rajastánu, které tentokrát navštívím, je Pushkar. Je to jedno z nejstarších, doposud existujících Indických měst. Slovo Pushkar znamená Lotosový Květ a město  je známé mimo jiné pro své jezero, množství chrámů a „ghats“. Je zde i snad nejstarší a zcela jedinečný chrám boha Brahmy. Při svých toulkách Indií jsem se s více chrámy, zasvěcenými pouze tomuto bohu stvořiteli nesetkala.

Pushkar mě přivítal deštěm a ochlazením, které bylo po tropických dnech velice příjemné. Rozhodla jsem se, že návštěvu chrámu nechám až na ráno a myslím, že jsem dobře udělala.  

Abych si Pushkar užila z co nejlepší perspektivy, rozhodla jsem se k cestě po tomto městě využít “camel car” – jednoduše spřežení dvou velbloudů, kteří jsou zapřaženi do dřevěného vozíku. Vozík je dost vysoko nad zemí, nemá vlastně žádné úchyty a jedná se o jakousi desku mírně se svažující od velbloudů k zemi. Na této plošině jsem projela město křížem krážem a pěkně jsem si namohla svaly na rukou, protože při rychlejší chůzi velbloudů, především do kopce, jsem měla pocit, že prostě musím spadnout, a tak jsem se držela čeho šlo zuby, nehty.

Nejzajímavějším místem v Pushkaru by měl být, již výše zmíněný, chrám boha Brahmy. Náš dopravní velbloudí prostředek nás dovezl k jeho bráně. Boty jsme si nechali u řidiče :o) a vydali se poznávat toto slavné místo. Jaké bylo moje překvapení, když jsme zjistila, že brána, u které stojíme, není otevřená a my musíme ujít dobrých 200 metrů k té další. No tak jsme šli, ale hodně brzo jsem začala litovat, že jsem si ty svoje boty nevzala. Na silnici bylo všechno možné i nemožné. Odpadky, zvířecí výkaly, ostré kamínky. Cesta se mi opravdu moc nelíbila, ale stála za to. Nemůžu říct, že by Bramha temple byl nějak výjimečný, spíš na mně působil trochu ušmudlaně, ale všichni ti lidé, to náboženské zanícení a neuvěřitelná odhodlanost dostat zde své požehnání, mě doslova uhranula. Stále jsem dlouhé minuty a jen pozorovaly davy lidí, kteří proudili do chrámu jen proto, aby ho rychle obešli, odevzdali své dary, získali požehnání a během 20 min byli zase pryč. Tak tohle mi za tu cestu stálo.  Teď se již pomalu balím a chystám na odjezd zpět do Delhi. Nikam se mi nechce. Rajastán je opravdu stát tak typicky indický, že to snad ani více nejde. Chtěla bych tady strávit delší dobu, ale to tentokráte není možné. Ale stejně jako do celé Indie, i sem se vrátím. A věřím, že to nebude dlouho trvat.