15.10. STRACH, ÚŽAS, PANIKA, ŠTĚSTÍ

Na dnešní den, myslím, že nezapomenu nikdy. První a nejsilnější pocit – STRACH až téměř PANIKA. Ten druhý – ÚŽAS následovaný RADOSTÍ, ŠTĚSTÍM a OKOUZLENÍM. V 7.45 vyrážím na cestu k jezeru Pangong. Abychom se tam dostali, musíme projet sedlem Chang-la ve výšce 5360 mnm.  Celkově trávím na cestě 10 hodin, projíždím druhou nejvýše položenou cestu na světě a to ve chvíli, kdy vyjíždíme, netuším, protože jinak bych do toho auta opravdu nenasedla. Obzvláště poté, co se ho řidič snaží opravit a dobrou půlhodinu se mu to nedaří. A já nevím, jestli mu nebrzdí brzdy? Nebo nefunguje motor?

To, že jsem cestu vůbec přežila, je malý zázrak, neboť její valná většina vede po úbočích Himalájí. Prudké srázy dolů, padající kameny shora, 180 stupňů zatáčky, často prašná silnice plná výmolů a široká tak na jedno auto. Dvě se vyhnou jen na některých místech.

Ale stálo to za to.

Sedlo Chang-la a vlastně celá cesta k jezeru je zakázané území, kde se smí jen s povolením a primárně je obsazené indickou armádou. Vojáky – celý konvoj – potkávám i na sedle a poprvé se zde setkávám s fenoménem blondýny v Indii. Poté, co se pánové mírně rozkoukali, začali sebe i své okolí přesvědčovat o tom, že indický voják je to nejúžasnější stvoření na světě a že mít fotku se svým vojákem je velká výhra. Kupodivu hlavně pro ty blondýny :o) Zde jsem skutečně poprvé zažila dětskou úpřimnost v žádostech o společné foto a tím začal můj život indické superstár :o))) Tolik mých fotek jako v Indii nekoluje ani po celé mé rodině :o)

Ale Ti kluci byli milí, fakt. A z našich fotek úplně čiší jejich hrdost na to, co jsou a co dokázali. Fandím jim.

A už jsme tady. U jezera Pangong. Hranice Číny a Indie, místo, kde se potkávají Himaláje a Tibetská náhorní plošina. Jediné, co mne k celé scenérii napadá, jsou slova z Bible, z Žalmu 8: “Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil . . . Hospodine, Pane náš, jak vznešené je Tvoje jméno po vší zemi”.

Ještě musím napsat pár slov o našem řidiči. Může mu být tak 25 let, je krásný, milý a bravurní za volantem. Něco takového jsem fakt ještě nezažila.  U nás bych pětadvacetiletému klukovi nevěřila ani slovo a dost pochybovala o jeho dovednostech. A určitě bych mu nesvěřila do rukou svůj život. Tady je to jiné. Takové mládí a takové dovednosti, dalo by se říci profesionalita . . . To budu chtít asi více prozkoumat :o)