13.7.2019 Jezero Pangong

Dnešní den vám milí přátelé zkusím popsat blíže podle zápisků mé spolucestovatelky Evy….

Tak co, těšíte se?

„Poslední noc byla ve znamení hluku. Tlupa výrostků si přímo pod našimi okny rozdělala oheň a veselost se mísila se štěkotem psů, kteří nedaleko pořádali manévry. Jsme ostatně ve vojenském pásmu, což nám bylo o něco jasnější, když jsme při přesunu k jezeru Pangong potkali snad všechny vozy indické armády.

Tato země má prý největší armádu na světě – tedy až po Číně.

Vzhledem k tomu, že hranice s Čínou a Pákistánem jsou krutě blízko, je zřejmě nutné ohromit tyto blízké velmoci mohutností armád.

Dělají to všechny strany a já jen tak drobně pociťuji obavu o krásu této části světa.

K jezeru se dá kromě auta dostat také vrtulníkem, ale to nejspíš vynechám. Tedy pro  tentokráte. Ona i jízda autem je značně dobrodružná. Je sice pravda, že se mnoho lidí snaží dát silnici do stavu sjízdného, jenomže příroda si tady dělá co uzná za vhodné. A právě proto stoupáme po téměř pěšině, která se drolí, její šíře není snad ani na auto jedno, ale to v Indii znamená, že občas mají problém vejít se vozidla dvě. Ba i tři. Občas i čtyři. Někdy i krávy.

Stoupání směrem k vrcholu (5300 mnm) bylo náročné. Bylo mi líto auta, řidiče a nakonec i nás. Což já, to bylo celkem v pohodě, vypolstrovaná jsem dostatečně a celkem až tak mi něco nevadí. Ale chápu všechny, kteří tak trochu měli problém…

Pro mě bylo nejhorší to, že se opravdu jezdilo na hraně. A to doslova na hraně srázu. Tady se nedalo dělat nic jiného, než věřit řidiči, že ví, co dělá. Věděl. A proto můžu psát tyto řádky.

Když jsme byli tak v půli cesty, dosáhli jsme výšky 5300 mnm. Protože jsme se nemuseli pohybovat více než pár kroků, dalo se to. Hlava se mi motala jen trochu.

K jezeru Pangong jsme díky šílené vojenské koloně dorazili o 90 min později, než bylo v plánu. I tak byl čas dát si tam něco k jídlu :o)

Ale hlavně TO JEZERO. Bylo prostě dechberoucí. Nádherné. Čisté. Obklopené horami a skálami. A všude velice zvláštní atmosféra. Ne snad že by tam nebyli lidé, ale bylo jich pomálu.

Sundala jsem si boty a stejně jako Pavla či Erika jsem tam smočila nohy. Brrrr. Bylo to hooodně studené. Že by ledovcové?

Cesta zpět pak byla opravdu romantická. Sice bez vojska, zato si s námi příroda pěkně pohrála.

Vlivem teplého počasí se začaly hbitě rozpouštět zbytky zimního sněhu (máme červenec), trochu nám sprchlo a odneslo to s sebou i kus silnice a tak se naše lehce přetížené autíčko dostalo do potíží a my s ním.

Autíčko uvízlo. Veverky hbitě vyskákaly a ta nejbaculatější veverka, tedy já, stihla popadnout svou mikinu a obratně se vydala na cestu za ostatníma.

Odlehčené autíčko se zaradovalo, vesele poskočilo, vyjelo z přehrady, která se vytvořila na místě bývalé silnice a předjelo nás několik set metrů tam, kde řidič mohl pěkně zaparkovat v suchu a čekat na nás.

Tedy, kdyby zaparkoval o něco níže, přišel by nejen náš řidič o nevídanou taškařici. Veverky zůstaly stát tam, kde vystoupily, tedy vlastně uprostřed docela hlasitě se valící řeky, která tam ještě před pár hodinami nebyla.

Kočky, já se vám tak strašně naštvala. Nejsem až tak naštvávací, ale pokud se rozběsním na něco, co se nedá ukecat nebo prostě lidsky zvládnout, chovám se tak, že překvapím leckdy i sama sebe. Tady jsem se naštvala na tu vodu, zimu, neexistující silnici a tak, abych jí dala najevo, že se mnou si prostě jen tak zahrávat nebude, šlápla jsem jí do úsměvu.

Víte prosím někdo, jak studená je voda z ledovce? Já už ano. Přesto jsem se vodou navztekaně probrodila, byť jsem jí občas měla až po kolena. Měla jsem volbu. Buď budu naštvaně balancovat po vachrlatých kamenech a někdo mě bude muset zachraňovat, a nebo to prostě udělám po svém.

Dost věcí dělám po svém. Ne vždycky je to ku prospěchu, tady ale ano. Vzteky rozpálená jsem dosti hbitě (uvědomte si, prosím, že jsme ve výšce cca 4000 mnm) vydupala těch asi 300 metrů do kopce ledovou vodou po kolena, netuše, kde a na co došlápnu, sama, bez pomoci a naštvaná na tu protivnou, studenou vodu.

Určitě jsem překonala zdejší rekord v disciplíně procházky ledovcovou vodou. Je pravda, že být rekordmanem v disciplíně, kterou doposud nikdo nezavedl, je celkem snadné, ale i tak jsem na svůj výkon pyšná.

Koukali na mě všichni. Jak zjara. Dělníci, kteří se snažili silnici opět zprovoznit –  řidiči, osazenstva aut i moji spolucestující. Údiv, úžas, podiv – to vše nad bílou, tlustou ženou, která nemá dvacet a jež po opuštění vody se začala téměř hystericky smát.

Takovou komedii tady asi nikdy neměli. A ta bláznivá ženská ještě fotila své spolucestující, kteří se drápali po větších i menších kamenech sem tam poházených, nepevných, nerovných a hlavně silně klouzajících. A že jim pak ta cesta trvala tak dlouho.. Každopádně nakonec jsme více či méně byli mokří všichni.“

Erika Slabá
Indie mi natolik přeskládala hodnoty, pohled na život, bohatství či chudobu a MNOHO dalšího, že jsem se rozhodla s Indií spojit svůj další život, Nyní v Indii část roku pobývám. Na tomto webu sdílím své ryze osobní zážitky a poselství pro každého, kdo se nebojí změny. Můžu Ti dát tipy a doporučení, pomoct naplánovat cestu, nebo můžeš vyrazit se mnou a zažít Indii ne „all inclusive“ avšak „all reality“.

3 možnosti, jak lépe zvládnout cestu do Indie

Které Ti mohu poskytnout osobně

Konzultace

Konzultace před cestou

Chystáš se do Indie na vlastní pěst sám či s přáteli?

Příprava cesty

Příprava cesty do Indie

Chystáš se sám nebo s přáteli do Indie a chceš pomoci?

India Forever

Společná cesta do Indie

Nemáš ambice vypravit se do Indie po vlastní ose?

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.