13.10. Nějak mi došla slova, která by popsala to, co cítím.

Pátá ráno a já konečně přistávám v Delhi. Mám za sebou několik hodin letu, čekání na let, a opět letu, a v tuto chvíli se těším jen na sprchu a hotel. Vím ale, že se toho ještě hodně dlouho nedočkám. Dillí není můj primární cíl. Sem se vrátím až za pár dní, ale své poznávání Indie začínám v Ladhaku a jeho hlavním městě Leh.

Projít celní a pasovou kontrolou trvá ještě skoro hodinu a já jsem okouzlena teplem, vůní a barevností, která mně zničeho nic obklopuje, ale zcela otrávená dlouhým čekáním na odbavení. První střet s indickou mentalitou mě přivádí k šílenství. I když na odbavení čekají desítky lidí, fungují jen tři přepážky. Úřednici nikam nespěchají, občas si odejdou pro čaj, v půlce úřadování se vystřídají. Systémy jim fungují tak v jednom případě ze tří, snímání otisků prstů je zdlouhavé a já jsem tak unavená, že i úsměv, kterým jsem chtěla obdařit švarného celníka, vypadá jaksi zvadle.

Konečně, po všech ceremoniích, stojím před letištěm, únava je pryč a já můžu vnímat, vnímat, vnímat. V tuto chvíli sama nevěřím tomu, kde jsem a jen se s davem vydávám k shuttle busu, který jezdí mezi jednotlivými terminály letiště.

Moje první vědomé dojmy jsou následující: jezdí se v levo. Bez značek. Je fajn mít zde vlastního sluhu, i za dopravu zdarma zde požadují peníze. Bez znalosti místních poměrů tady bude člověk za chvíli na mizině.

V 8.40 jsem ale již bezpečně na terminálu pro vnitrostátní lety a letím do Ladhaku. Původně jsem první dny měla trávit v Kašmíru, ale z bezpečnostních důvodů se cíl změnil. Ladakh s Kašmírem přímo sousedí, ale v tuto chvíli je mnohem bezpečnější.

Jak tak sedím v letadle, napadá mě tolik myšlenek. Cíl mé cesty přímo sousedí jak se zmíněným Kašmírem, tak s Tibetem. Dvě země, které touží po samostatnosti, obě pod nadvládou velmocí. Kašmír byl rozdělen v roce 1947 mezi Indii, Pakistán a Čínu. To jen abych uvedla i nějaké reálie.

Do Lehu letíme přes Himaláje. To je prostě neskutečný pohled. Nějak mi došla slova, která by popsala to, co cítím. Je to taková nádhera, že mám slzy v očích a děkuji Bohu, že mám šanci něco takového vidět. Byť nesnáším výšky a v letadle nikdy nesedím u okénka, teď jsem na něm nalepená a snažím se vrýt si do paměti to, co právě vidím. Vysokohorské velikány, ledovcová údolí, strmé srázy a rozsáhlé sněhové plochy. Kilometry a kilometry nádhery, která se mi vpaluje přímo do mozku – protože na tento pohled nikdy nemůžu zapomenout.

Po zhruba hodině letu přistáváme v Lehu. Pilot musí být pořádný frajer. Přistává mezi horskými velikány a mně připadá, že jen na pár metrech. Asi kdybych to tušila předem, do toho letadla nikdy nesednu.

Leh leží ve výšce cca 3500 mnm. Je to vlastně jedna velká vojenská základna. Prý je zde až sto tisíc vojáků. V listopadu tady uzavřou cesty a přístup je jen letadlem.

Překvapilo mě, jak místní obyvatelé vypadají. Indy jsem si představovala úplně jinak a ti v Dillí taky jinak vypadali. Tady ale všichni v sobě mají hodně čínské krve a to z nich dělá neuvěřitelně zajímavé lidičky.

Jakmile se dostávám na svůj pokoj, skolí mě příšerná únava. Časový posun a nadmořská výška si vyžádali své. Odpoledne prospím.

Pár hodin spánku mě ale hodně nabije a podvečer se jednoduše musím dojít podívat do města. Zároveň konečně zjišťuji, co to je stupa. Navštěvuji svojí první přímo v Lehu.

Takže pro stejně nevzdělané jako já :o) Stupa je budhistická, z mého pohledu sakrální stavba, něco jako u nás křížová cesta ?!? obchází se po směru hodinových ručiček a je lemována citáty a mantrami. Je to nádherná stavba. Na pozadí šedohnědých hor se bílá stavba vyjímá jako diamant. Čisté linie dávají vyniknout jednoduchosti, která naprosto vystihuje ducha budhismu. Zde se s tímto netheistickým náboženstvím setkávám vůbec poprvé a byť jsem Evropou a křesťanstvím zkažený člověk, neskutečně hluboce to na mně působí.

Je za mnou dlouhý den ale ještě mě čekají dva zajímavé zážitky.

Prvním je vynikající večeře. Poprvé ochutnávám kuchyni, tak exotickou, tak cizokrajnou a dnes pro mě již tak blízkou. Jídlo je pálivé, vegetariánské a jednoduše vynikající.

Druhým zážitkem je můj pokus poslat domů zprávu, že jsem v pořádku. Moje SIM zde nefunguje, internet taky ne a WiFi dnes k dispozici není. Takže z toho nic nebude.

Jdu lehce nervózní spát a v dálce vidím Indus a Himaláje. Usínám plná očekávání dalších dní.