11.7.2019 Leh

Když vyjde slunce, musíme ještě chvíli počkat, než se dostane tak vysoko, aby, proniklo i k nám. Jsme obklopeni tak vysokými horami, že první paprsky k nám zaletí až ve chvíli, kdy dopíjíme ranní čaj a chystáme se potkat se na vlastní kůži s kulturou, architekturou, nářečím i způsobem života tak odlišným, že by vás vlastně ani nenapadlo, že jste v Indii.

Obyvatelé Ladakhu jsou prý potomci Mongolů, proto asi v ničem nejsou podobní Indům a vlastně ani Kašmířanům.

Již před mnohými roky zde pak z Tibetu přišel buddhismus, který je v této oblasti nejrozšířenějším náboženstvím.

Naší první zastávkou je Shanti Stupa – nádherná monumentální sakrální stavba, kdy se bílá věž ční k šedým skalám a modrým mrakům. Jdeme pomalu. Slunce praží a řídký vzduch nám způsobuje trochu problémy. A ty schody. Za celý dnešní den jsme jich vyšlapali skoro 3000. Ale v etapách. Což je i pro mě jediné štěstí, protože v této nadmořské výšce je každý schod hodně cítit.

Ležský palác a monastýr jsou pak naše další zastávky.

Abychom se osvěžili, jdeme si sednou do kavárny. Ne kavárny – kafe tady nemají. Čajovny – to asi taky ne, čaj mají jen ten indický. Tak restaurace – no najíst se tady nedá. OK – bude to asi vysokohorský bufet, kde si dáváme džus a užíváme si úplný koncert malé holčičky, která se rozhodla, že se s námi skamarádí.

Její dědeček, důstojný starý pán, se na terase bufetu modlí a odříkává mantry. Holčička se očividně nudí a rozhlíží se, co by podnikla. My ji jdeme tak akorát do rány. Kouká na nás svýma velkýma očima, usmívá se a netrvá dlouho, už nám sedí na kolenou, naléváme ji vlastním pitím a kupujeme jídlo. Tak takhle se to dělá :o)

Jestli ta malá patřila k bufetu, ve kterém jsme ji potkali, lepšího zaměstnance by si ani nemohli přát. Její krásný kukuč nám hodně jednoduše otevřel peněženky, ale na druhou stranu, prostě to stálo za to. To dítě nás prostě okouzlilo :o)