11.5. 2019 Bundi

BUNDI – tak to je tentokráte moje první zastávka, která je moje skutečně „poprvé“. V Bundi jsem ještě nikdy nebyla a tak studuju internet, ptám se známých a zjišťuji, co je tady k vidění.

Takže nejprve palác. Magarádžův palác. Těch jsem už v Indii viděla opravdu hodně. Krásné, rozlehlé, slavné, stále obydlené ale i zpustošené, polorozpadlé a na pohled smutné.

Ten v Bundi je tak něco mezi. Není sice úplně rozpadlý, ale k renovaci by tam toho bylo více než dost. Ale i přesto, v těchto špinavých zdech jsou místa, která člověka chytí za srdce a duše umělce zaplesá.

Malby – tak nádherné, že až bere dech.

Sloupoví – precizně zpracované a majestátní.

Park – o kterém nikdo netuší, kde se tady vzal a odkud je voda, díky které je i teď zelený.

Za prohlídku této „polorozpadliny“ zaplatíte 500 Rs, což je cca 170 Kč. No a když jsem už utratila takové peníze a času měla dost, rozhodla jsem se, že se vydám od zámku k hradbám a pevnosti, která se rozkládá ve stejném areálu o nějaký ten kilometr dále a hodně, hodně metrů výše.

Už po prvních stovkách metrů jsem si začala připadat jako ve filmu India Jones a Chrám zkázy. Příroda si zde už s lidskou stavbou začala hodně pohrávat a tlusté zdi začaly pomalu ale jistě mizet ve změti trní, keřů a trávy.

Na některých místech byla sice ještě vyšlapaná pěšina nebo zbytky kamenité cesty, ale i zde bylo vidět, že sem člověk přeci jenom už nějakou chvíli nevstoupil.

Asi po hodině chůze, když jsem nepotkala ani živáčka, jsem se konečně dostala k rozvalinám původní pevnosti. Horké slunce pražilo, všude kolem bylo naprosté ticho, ptáci přestali zpívat a měla jsem pocit, že i ten vítr se utišil. Jakoby mi celá příroda chtěla vyprávět nějaký tajemný příběh a moje fantazie začala silně pracovat . . .

Přede mnou se v trávě mihnul had (pevně věřím, že to byl jeden z těch, který 100% není jedovatý) a to mně naprosto vytrhlo z letargie, do které jsem už začala upadat.

Tak ještě pár kroků a už je přede mnou veliká brána. Musím do ní zatlačit plnou silou, aby se mi jí podařilo otevřít. Panty tak nějak smutně zaskřípaly a brána se pomalu začala otevírat. Slyším podivné zvuky. Něco mezi sténáním a vytím. Teď už se brána nedá zastavit a mně se otevírá pohled na to, co je za ní. . .

A už peláším zpátky. Přeskakuju spadlé stromy, srdce mi bije na poplach, v uších mi hučí a za mnou se žene tlupa mrňavých opic, které honí dva divocí psi :o)))

Prvních pár metrů jsem sice uběhla rychlostí Useina Bolta, ale když mě celá ta podivná skupina předběhla, přece jenom jsem zvolnila do svého tempa (což znamená rychlá chůze) a nakonec jsem se zastavila úplně. Přece nebudu spěchat. Ještě bych je dohnala. A musela jsem se smát. Sama sobě, okolnostem, i tomu bláznovství, které jsem prostě schopna páchat.

No co k tomu dodat. Dole jsem byla mnohem rychleji, než nahoře a ani mě moc nemrzelo, že z celé staré pevnosti jsem nakonec viděla pořádně jen vstupní bránu.

Myslím, že pro dnešek toho bylo dost.

Teď si zasloužím velkou odměnu v podobě Cola Zero a asi tak dvou litrů vody :o)