11.3. Příběh pokračuje…

V brzkých, hodně brzkých, ranních hodinách naše letadlo dosedá na přistávací plochu v Delhi. Vítá mě úsvit, tropické teploty a již svým způsobem známé prostředí. Když procházím dlouhou příletovou halou, mám pocit, jako bych se vrátila domů. Ty vůně, zvuky, barvy, mi připadají tak důvěrně známé. Tolik, tolik se mi stýskalo. Tak neskutečně moc mi tato země chyběla. Její touhy, přání, spiritualita i živočišnost. A to v tuto chvíli nevím, co všechno mám před sebou.

Na letišti mě čeká můj řidič, průvodce, a za pár dní i skvělý kamarád. To teď ještě nevím, ale úpřimně, i kdyby mi to někdo začal v tuto chvíli vyprávět, tak neuvěřím.

Teď jsem jen, jako obvykle, totálně unavená a potřebuji si odpočinout. Přece jenom jsem zase téměř 24 hodin vzhůru.

Cesta z letiště mě přenese zpátky v čase a já mám pocit, jako bych nikdy neodletěla. Prostě jen navazuji na nit, která se na chvíli zašmodrchala a teď má zase šanci vést mě dále, k poznání této země, ale hlavně k mému poznání sebe sama.

Zítra odjíždím slavit Hólí k mým přátelům do Jaipuru. Tak na to se potřebuji pořádně vyspat.