Manala, Indie

1.7. Z hororu do snu uprostřed božské přírody

Probouzím se do nového dne. Ležím v maličké místnosti, kde mi večer přišla docela zima, ale teď mi je úplně horko. Chtěla bych se přitulit a trochu více se ještě vymáčknout do teplé deky a huňatého polštáře. Ležím na neuvěřitelně tvrdé posteli, ale teď zrovna mi to nevadí. Najednou slyším podivný zvuk. Jakoby tady běhala ještěrka. Z okna na podlahu něco seběhne tak rychle, že to ani nestihnu zaregistrovat. Co to jenom mohlo být? Opravdu to byla ještěrka?

Nový sen se mi rozebíhá za víčky, bohužel ale otevřu oči a podívám se ještě jednou za zvukem… a uvidím toho největšího pavouka, jakého jsem kdy viděla. Ani nevím, jestli křičím, nebo ne, ale odněkud přibíhá  Jogi a němě na mně kouká. Poprvé se setkal s mojí arachnofobií.

No, dopadlo to dobře. Pavouk byl Jogim dostižen a usmrcen. Jen v této místnosti, potažmo v této chatě se už nikdy nebudu cítit bezpečně. Marně mi Jogi vysvětluje, že je dešťová sezóna, a to se všichni stahují do sucha. Mě to opravdu nezajímá. Já jim do jejich pavučin taky nelezu.

 

No, ale kde to vlastně jsme a jak jsme se tady vlastně ocitli? Když nám doktor nabídl k přespání svoji chatu, ráda jsem přijala. To jsem ale vůbec netušila, co si mám pod takovou chatou v Indii představit. Nejprve jsme jeli skoro dvě hodiny cestou, necestou. Převýšení skoro 1.500 metrů. Silnice se klikatila, chvílemi mizela v oblacích, šířka maximálně na jedno auto, žádná svodidla, dolů sraz několik set metrů a nahoru skály, kamení, popř. přerostlé stromy. Už za občasného deště jsme dorazili na konec světa. Džungle v Himaláji v přímém přenosu. A tam, uprostřed ničeho, mini mini vesnička, více krav, než lidí a nad vesničkou na kopci chatička. Výhled fantastický. To je bez pochyb. Chatička krásná a vevnitř zařízená zcela typicky, horalsky.

Správce chatky a jeho manželka nám připravili chutnou večeři a vynikající čaj. Ale, koupelna a záchod v indickém stylu, tj. žádná sprcha, žádné splachování. Myjeme se venku pod takovou pípou. Záchod bez světla a taky mimo dům. Jogi se dost baví. Respektive já asi přijdu směšná všem. Ale zvládám to bez remcání. Až na toho pavouka. Zvládla jsem toho hodně. Létající hmyz velikosti kávového podšálku. Celý večer dialog, ze kterého jsem nerozuměla jediné slovo. Vykouřila jsem nevím co a vypila toho nevím kolik. Je mi zima, ale pořád dělám všem společnost a neremcám. Ale ten pavouk už prostě NE.

Když se vzpamatuji ze své noční můry, Jogi se mě ptá, co chci dělat a jak dlouho tady zůstaneme. Chtěla bych mu udělat radost, protože on je tady evidentně nadšený. A tak odsouhlasím lehčí trek a vyjádření k tomu, zda zde zůstaneme, necháváme na později.

Na trek s námi vyrazí správce, který je taky průvodcem. No uznávám, že bez něj by to nešlo. Neexistuje navigace, žádné značení jen čistá divočina. Stoupáme vzhůru a vzhůru, už jsme zase v mracích, a když se dostaneme nad ně, zažiju pohled, ze kterého nevím, jestli plakat, nebo se smát. Hluboko pod námi se převažují dešťové mraky, zahalují zářivě zelené hory a do toho všeho se odněkud bere slunce, díky kterému je obloha modrá a prozařuje právě ty mraky, které zezdola vypadaly jako sněhová peřina. Je to úchvatná podívaná. Nikdy jsem nebyla přírodě tak blízko, nikdy jsem se jí tolik nedotýkala, nehladila ji a nevnímala všemi smysly. V dáli se tyčí šesti tisícovky se sněhem na vrcholcích a kolem mě létají motýli.

A v té neskutečné výšce stojí stejně neskutečný domeček, kde nás zvou na čaj. Bydlí tady sestra našeho průvodce s rodinou, a tak je mi už jasné, proč vybral zrovna tento cíl. Čaj je silný a staví mě na nohy. Už jsem skoro rozhodnutá, že nabídnu Jogimu, že tady zůstaneme, on ale sám od sebe konstatuje, že asi nemáme tolik času, abychom se mohli zdržet déle a pomalu vybídne k sestupu.

Po návratu na chatu spěšně balíme a chvíli před tím, než se spustí potopa světa, sedáme do auta a vyrážíme směr Manali. Tentokrát již doopravdy. Do Manali dorazime k večeru a Jogi už má pro nás zajištěné ubytování – v takovém hotýlku pracuje jeho kamarád a ten nám zajistil pokoj i parkování. Večer už nechceme nikam vyrazit. Jsme unavení jako koťata.

Erika Slabá
Indie mi natolik přeskládala hodnoty, pohled na život, bohatství či chudobu a MNOHO dalšího, že jsem se rozhodla s Indií spojit svůj další život, Nyní v Indii část roku pobývám. Na tomto webu sdílím své ryze osobní zážitky a poselství pro každého, kdo se nebojí změny. Můžu Ti dát tipy a doporučení, pomoct naplánovat cestu, nebo můžeš vyrazit se mnou a zažít Indii ne „all inclusive“ avšak „all reality“.

3 možnosti, jak lépe zvládnout cestu do Indie

Které Ti mohu poskytnout osobně

Konzultace

Konzultace před cestou

Chystáš se do Indie na vlastní pěst sám či s přáteli?

Příprava cesty

Příprava cesty do Indie

Chystáš se sám nebo s přáteli do Indie a chceš pomoci?

India Forever

Společná cesta do Indie

Nemáš ambice vypravit se do Indie po vlastní ose?

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů